Zásilka od Paulínek

ZÁSILKA OD PAULÍNEK obnášela dva knižní tituly. První z nich představoval DŮM STRACH od Jana Zahradníčka.

Jan Zahradníček byl básník, esejista a překladatel, představitel katolicky orientované poezie. Tedy přesně druhu literatury, o němž se před r. 89 ve školách mlčelo, a snad pouze osvícenější pedagog naznačil, že existovala i jiná literatura, ale i tak ji raději označil přívlastkem konzervativní.

Po zatčení v roce 1951 a vykonstruovaném procesu s římskokatolickými literáty byl Jan Zahradníček odsouzen na třináct let do vězení – kromě ztráty svobody navíc vyrván z čerstvě založené rodiny. Jedinkrát mu byl trest krátce přerušen, to aby se mohl zúčastnit pohřbu dvou ze svých tří dětí – které se otrávily houbami. Propuštěn byl až na amnestii v r. 1960, ale po několika měsících na svobodě umírá.

Sbírku Dům Strach Zahradníček napsal právě v době vězení. Tedy napsal... Básně tvořil pouze ve své mysli. Teprve osvícený dozorce Václav Sisel mu umožnil, aby řadu básní horečnatě přepsal na rub kriminálních formulářů v pankráckém skladu a svěřil s důvěrou právě dozorci.

Dozorce a pozdější tiskař Sisel listy s básněmi vynášel z věznice a posléze je zakopal v zavoskované lahvi na zahradě u své chatky. Teprve na jaře roku 1968 – tedy osm let po básníkově smrti – byly texty vyneseny na světlo. Pro českou literaturu tak byla zachráněna neobyčejně silná básnická výpověď.

Tok Zahradníčkových veršů nesměřuje k žádné výraznější pointě, ale předestírajá neobyčejnou bohatost obrazů a slovních obratů. Jde o jakousi koláž přítomných (vězeňských) prožitků se vzpomínkami na šťastnější minulost – především se svou rodinou – tak postřehů z obecné roviny, jak náboženského tak světského charakteru.

Výmluvné jsou už názvy básní – namátkou: Slunce v cele, Kněží v žalářích, Procházka po cele, Samovazba, Víno trestanců nebo titulní Dům strach.

Pro ilustraci zde uvádím jednu ze spíše kratších básní, přesto vystihující Zahradníčkovo psaní...

NA PRVNÍ DOPIS Z DOMOVA

Mezi jiným čtu také v psaní tvém, 
že v oknech kvetou petúnie 
a filodendron list vyráží za listem

Bude krásně k večeru na balkoně, 
vysoko nad městem básní mých, 
zatímco slunce přechází po zácloně.

Oči zavírán, vidět nechci. 
Jiný teď úděl já přiřčen mám 
zde dole – hluboko pod ulicí.

Miliony očí jsou v této chvíli, 
jež spatřit by chtěly a nespatří 
co násilím od nich odloučili...

Prostřednost pekel ohavnější zde hubí nás. 
Zuby nehty já naděje držím se. 
Věř mi. Tma přejde. K vám vrátím se zas.

Druhý titul od Paulánek byl sice útlejší, za to však ještě očekávanější. Byla jím brožura NOSITEL RADOSTI A LÁSKY, kde je představen páter Cyril Vrbík, který zemřel násilnou smrtí.

Dodnes si vzpomínám na nevlídné říjnové ráno, kdy byla z rádia stroze ohlášena tato šokující zpráva. Tím spíš – že této noci jsem neměl zrovna lehké spaní, přerušované nepříjemnými sny. Celou kauzu jsem pak po jistou dobu sledoval. Z rozličných zpráv či internetových diskusí přinesla trochu nadějnosti třeba následující noticka popisující náladu v místě páterova působení v Dubu nad Moravou...

„Chodil k nám nakupovat. Takový hodný člověk, každému hleděl pomoci. Rozdal by se," přemáhala pláč prodavačka v místním obchodě. "Ženské ve školní jídelně brečely. Já se snažím myslet na práci, ale když vidíte ty tváře starých lidí, kteří mlčí a jsou toho plní...," vzlykala žena.

K vlastní brožurce: jedná se o sborník vzpomínek lidí, kteří s otcem Cyrilem setkávali, dále jsou zde ukázky z homilií pátera Vrbíka a třeba i jedna báseň od mons. Josefa Veselého.

Navíc publikace obsahuje několik fotografií – je zde zobrazen vzhledný mladý muž nebo pozdější usměvavý venkovský farář - jako „vyšitý“.

S jedním z farníků po pouti ve Vsetíně

P. Vrbík při primiční mši svaté

Otec „Cyrilek“ je představen jako člověk plný dobroty, ale i humoru. Třeba jakožto zdatný řidič svého Trabanta sebevědomě parkoval před OV KSČ, majíc připravenu argumentaci, že je oprávněn zde parkovat, protože je pracovníkem oboru kultury.

Farář byl člověkem činorodým a čilým. Topil zpravidla dřevem (i když se postaral o plynofikaci fary), pěstoval zeleninu, ale dokázal si i zahrát s dětmi fotbal, nebo po lešení vystoupat na báň kostela.

Jeho představu jak by měla fungovat křesťanská obec přináší třeba následující ukázka homilie Cyrila Vrbíka...

"No uznejte sami, jestli se chováme k sobě jako křesťané: Jdeme na mši svatou – neusmějeme se na nikoho, nepodáme si ruce, nepozdravíme se. (...) Ale jak to máme u nás prakticky udělat, ptáte se, aby na nás tyto výtky neplatily? Zcela prostě: Všimni si sousedů při příchodu do kostela, usměj se, podej ruku, přátelsky zamávej, šeptni pěkné slovíčko."

Na závěr ještě poznámka k chrámu v Dubu nad Moravou. Tato barokní perla Hané určitě stojí za návštěvu. Potěšitelné je například, že se zde pořádají koncerty (i populárních interpretů – zaregistroval jsem tady třeba plakát Evy Pilarové), zkrátka to zde – alespoň přiměřeně naší době – žije.

Dub nad Moravou - letité působiště p. Vrbíka