Slovo života - aneb velikonoce trochu jinak

Tam kde se občas, a to poměrně pravidelně vyskytuju, tedy poblíž jistého průmyslového objektu, ale kde už dneska ani žádná výroba neprobíhá - tam aktuálně sídlí několik firem a také jedna instituce. A touto institucí je jistá církev, a to církev jménem Slovo života. Lidé sem chodí spíše mladší, dá se říci i takoví pohodoví, vlastně i poměrně hodně žen. Možná to není zas tak podstatné, ale tak nějak už to je.

A s jednou z těchto žen jsem prohodil pár formálních slov a najednou ona přišla s nápadem, co kdybych se zastavil na pobožnost. A já na to, že to není vůbec špatný nápad, stejně jsem neměl na velikonoce nějaký extra program. Ono je vlastně alespoň trochu nadějné, že když se zdá, že se už nic nehne z místa, že nic nikam nevede občas objeví někdo, kdo vás aspoň někam trochu posune.

A jak bylo domluveno tak nějak se i stalo - dorazil jsem tedy na shromáždění , byť s jistým zpožděním. Prostředí to bylo industriální a samotná pobožnost velmi dynamická - postavená na zpěvu, hudbě, pohybu, gestech a tak dále... Svůj prostor mělo samozřejmě i mluvené slovo - čili kázání. Přes tyto specifika bylo však možno nalézt i řadu spojitostí s takzvanou Církví obecnou - například modlitbu Otčenáš.

A jak už to tak bývá, nebyly to jen dobré zprávy, co zazněly při kázání. A možná právě proto bylo shromáždění řekněme autentičtější.

(Slovo života má sídlo v budově vpravo)

Pobožnost trvala poměrně dlouho - téměř dvě hodiny, ale přece jen přihodilo, že píseň, která nakonec zazněla, byla ta poslední. Hlavní zpěvačkou shodou byla právě ta paní, která mě pozvala. Její výkon bych ohodnotil jako velmi dobrý - skoro bych řekl, že překonávala lecjakého Zlatého slavíka. Po pobožnosti jsem této zpěvačce poděkoval za pěknou velikonoční neděli a odešel.